Obrat k realitě

Přeměny

Všichni se shodujeme v důležité věci – v tom, že dnešní dobře známé konfigurace globální politické ekonomiky se v nadcházejících desetiletích podstatně změní, ale že nebude okamžitě zřejmé, jakým způsobem. Politikové, sociální hnutí a komentátoři v médiích se budou marně snažit proplout nadcházejícími léty pomocí starých konvenčních moudrostí. Vlády a kdysi dominantní podnikatelské korporace zjistí, že jejich mocenské páky zeslábly a že dobře nacvičené tahy z politických a ideologických repertoárů nejsou k ničemu nebo vyvolávají stále nové následné problémy. Protestující mohou pociťovat stejné rozhořčení jako předtím. Bude jim ale mnohem méně jasné, proti komu protestovat, co požadovat, jak se organizovat a s kým se spojovat. Naše teoretické znalosti o minulých historických přeměnách budou jen nedokonalým rádcem. Naše teorie budou v nadcházejících letech potřebovat značné opravy a dodatky. (Není to ale vlastní samotné povaze vědeckého poznání?) Zčásti je to tím, že mnohé problémy a vyhlídky nemají podle všeho v lidských dějinách precedent. Hlavně ovšem víme, že velké historické přeměny probíhají současně v několika odlišných rovinách. Pokračovat jako obvykle je v časech přeměn nemožné. Americká imperiální hegemonie viditelně slábne, jak to už dlouho předpovídala geopolitická teorie. Její největší rezervy v produktivitě, financích a politické povolnosti Číny a Evropské unie se vyčerpávají. Velkou otázkou je, jak prudký nebo postupný bude nadcházející úpadek Západu. Snad nejlepším rozuzlením, ve které můžeme doufat, je vyjednané (tj. nedestruktivní) vyrovnání podílů na moci a bohatství mezi historickým Západem a zvedajícím se zbytkem světa.

Klíčovým bodem naší shody, budiž opět zdůrazněno, je teze, že budoucnost není předem určena do žádných velkých detailů. Rozhodující roli ve výběru cest a kolektivních destinací sehrají politické boje s otevřeným koncem. Vedle toho může v následujících letech ovlivnit situaci také sociální věda. Makrohistorické teorie varují před katastrofálními budoucími možnostmi. Mezilehlou možností je fragmentace a uzavření se do sebe (tj. pokračování v podstatě stejným směrem, ale jen ve zmenšené, ochromené a zchudlé podobě). Nejbližším příkladem takového vývoje jsou nedávné osudy Sovětského svazu. Ještě jinou odpornou možností je diktatura fašistického typu podporovaná sociálními hnutími poškozovaných domácích obyvatel a opírající se o militaristický a vysoce invazivní policejní stát. Události 20. století bohužel ukazují, že takový režim dokáže vytvořit aspoň na několik desetiletí životaschopnou politickou ekonomiku, v níž mají velké skupiny lidí prospěch z útlaku jiných velkých skupin lidí. Mimořádně brutální a megalomanský nacistický režim v Německu zanikl vnější válkou, nikoli vnitřní politickou přeměnou nebo revolucí.

Tytéž teorie ovšem poukazují na nadějnější stezky přes chaotická léta, která nás očekávají. Naše naděje se odvíjejí od teoreticky podloženého zjištění, že reakce lidí na velké strukturální krize minulosti měly tendenci k vytváření kvalitativně nových a rozsáhlejších kolektivních schopností. Tento trend se vyvíjel v periodických kolapsech a vzepětích lidské tvořivosti (zdaleka ne vždy pokojných), jež časem připravily půdu pro nová období stabilizace a rozkvětu.

Lidstvo nyní stojí před další takovou sekvencí a tentokrát to je veškeré lidstvo obývající naši planetu. Náš zesnulý přítel a kolega Giovanni Arrighi často říkal, že systémové problémy vyžadují systémová řešení. V jeho analytickém modelu procházela trajektorie historického kapitalismu několika hřebeny vln prostorových expanzí a restrukturací.¹

Evropští kapitalisté původně zajistili sebe sama a své podniky tím, že si uprostřed formativního chaosu 16. století pořídili vlastní národní státy – s armádami, loďstvy a daňovými mašineriemi na jejich vydržování. Řečeno analytičtějším způsobem, kapitalismus dosáhl svůj historický průlom internalizací nákladů na ochranu. Další vlna přinesla prohloubení kapitalismu a jeho nesmírnou koloniální expanzi na základě internalizace nákladů produkce neboli toho, co je obecně známo jako průmyslová revoluce vedená Británií v době od osmdesátých let 18. do čtyřicátých let 19. století. Tato epocha ale přinesla také mnoho krizí vyvolaných účinky hospodářského cyklu, institucionalizací revolučních a reformních hnutí a soupeřivou geopolitikou průmyslového imperialismu, která roku 1914 málem zabila kapitalismus. Americká hegemonie 20. století pomohla zkrotit tyto krize přidáním další vrstvy komplexity: internalizací transakčních nákladů. Akutní potřeba stabilizovat kapitalistický systém, aby odolal řadě nebezpečí, byla tím faktorem, který po roce 1945 určil složitou a impozantní architekturu moderních vlád, ekonomických korporací a mezinárodních organizací.

Je pak logické, že jednadvacátému století zůstal epochální úkol internalizace nákladů sociální a ekologické reprodukce, kterou je třeba provést na skutečně planetární úrovni. Zamysleme se nad faktem, který je asi příliš velký na to, aby vstoupil do obvyklých politických debat. Zhruba posledních deset tisíc let žila většina lidstva ve vesnicích. Objev (nebo spíš opakované objevování) vesnické komunity znamenal podstatnou reorganizaci kolektivních lidských schopností a umožnil to, čemu archeologové říkají neolitická revoluce, a tím také vznik zemědělské společnosti. Vzorec vesnice umožnil středně velkým skupinám navzájem nepříbuzných lidí zorganizovat robustním a komplexním způsobem své společné záležitosti. Postaral se o vše, co bylo důležité pro sociální reprodukci: dělbu práce, tradiční regulaci zdrojů, napětí a konflikty každodenního života, předávání kultury a dovedností, ideologické (nebo dokonce kosmologické) rituály skupinové solidarity od vysoce mystických až po světské vesnické tance. Vzato vcelku, vesnická komunita organizovala funkční a emoční aspekty lidského životního cyklu od narození až do smrti. A samy sebe organizující vesnice sloužily jako poplatnický základ všem následným komplexním společnostem od kmenových společenství přes městské státy až k říším.

Kapitalismus původně vznikl ještě ve světě vesnic. Tržní a geopolitická dynamika kapitalismu začala brzo vesnické komunity rozvracet, protože vesničané byli zapotřebí někde jinde jako pracovní síly, kolonisté a vojáci. Také sami vesničané často docházeli k závěru, že v tak chudých a omezujících místech se už nedá žít. Příčiny zanikání vesnic mají různá jména jako modernizace, urbanizace, přelidnění zemědělství, šíření gramotnosti nebo imperialismus a vojenská revoluce. Konečný výsledek byl všude stejný – nejdřív na Západě, pak v Japonsku, sovětském bloku a nyní už všude: odčerpání kdysi tak početného obyvatelstva z venkova a jeho přemístění do měst, nebo ještěčastěji do slumů.

Přechod od vesnice k městu jako hlavnímu místu, kde se organizuje lidský život, se zdá být nezvratný. Jeho implikace pomáhají objasnit, proč je tak obtížné vyřešit krizi kapitalismu. Musí přijít něco, co na sebe v těchto nových lidských aglomeracích vezme komplexní zajišťování normativního řádu, každodenní bezpečnosti a sociální péče. Navíc je dnes nutné plnit tyto úkoly nejen v mnohem větším měřítku, ale také lépe, než to dělávaly vesnice. Abychom nezapomněli, vesnice poskytovaly bezprostřední útulnost a přístřeší, což ovšem znamenalo také dotěrný dohled a uzavírání jednotlivců do sociálních klecí. Nedělitelnou součástí vesnického života bývala ochranná setrvačnost tradic, nerovnosti věku a pohlaví vlastní patriarchálním domácnostem, pomlouvačné a násilně mstivé postoje k cizincům a outsiderům.

Moderní dějiny masových migrací, demografických změn a vytváření nových politických komunit přinesly enormní náklady a traumata. Emigrace evropských osadníků do zámoří pomohla zlepšit poměr mezi množstvím obyvatelstva a zdroji za cenu přemisťování, zotročování a vyloženého vyhlazování domorodého obyvatelstva kolonií, které nemělo střelné zbraně ani imunitu vůči nákazám zaneseným uchvatiteli. Vznik moderních národů byl často spojen s útiskem a vyháněním „nenárodních“ menšin. Po roce 1914 radikální mutace nacionalismu do militaristických a prudce populistických variant fašismu vystupňovala tytéž historické vektory až k holokaustu. V jiném typu radikální eskalace sovětská kolektivizace zemědělství obětovala lidské životy po milionech kvůli industrializaci a modernímu životu dětí těch, kdo přežijí. Teprve po roce 1945 začaly národní státy Západu i sovětského bloku poskytovat svým pracujícím třídám včetně bývalých rolníků sociální zabezpečení a prosperitu. To se celkově týkalo několika set milionů lidí. Jsou ale dnes k dispozici zdroje, o politické vůli nemluvě, umožňující poskytnout totéž několika miliardám lidí z globálního Jihu?

strany 242-255

Immanuel Wallerstein, Randall Collins, Georgi Derluguian, Michael Mann

Má kapitalizmus budoucnost?

SLON 2016

preklad: Rudolf Převrátil

Zobraziť diskusiu (0)