Šport v knihe zastupuje Petr Čech, politiku Jindřich Šídlo, film Vojta Kotek, podnikanie Zbyněk Frolík, módu Vladimír Staněk, vieru Marek Orko Vácha, jedlo Petra Pospěchová, technológie Milan Vašina, médiá Josef Šlerka, vzdelávanie Bob Kartous, životné prostredie Bedřich Moldan, spolužitie na planéte Šimon Pánek, architektúru Adam Gebrian, reklamu Martin Jaroš, češtinu Markéta Pravdová, medicínu Daniel Hořínek, mobilnú komunikáciu Filip Kůžel, hudbu David Gaydečka a spoločnosť Cyril Höschl.

lnt(r)o the digital wild

Člověk je bytost s instinkty z doby kamenné, institucemi a vírou středověku, obdarovaná téměř božskou technologií. - Edward O. Willson

Lidská rasa podle všeho existuje nějakých dvě stě tisíc let. Od té doby jí trvalo zhruba 190 000 let, než se pomalu propracovala k vrcholu potravního řetězce - naučili jsme se používat (nejdříve kamenné) nástroje, ale jinak jsme bydleli - a trpěli - se zvířaty. Teprve posledních deset tisíc let se náš druh naučil nejen sbírat jídlo, ale pěstovat jej, měnit svět kolem sebe, ba vytvářet svět vlastní, nám přizpůsobený. Ochočili jsme zvířata a domestikovali zemi. Před šesti tisíci lety jsme se naučili ovlivňovat a využívat sílu kovu, ochočili jsme jej pod šíleným náporem násilí - žhavením a bitím. Před pěti tisíci lety jsme se naučili číst a psát. Pak se toho po několik tisíciletí moc pozoruhodného ve výbavě běžné domácnosti nezměnilo. Třetí revoluce započala před 300 lety, konkrétně v roce 1712, kdy byl v Anglii sestaven první stroj (parní čerpadlo). Nastala doba strojová a s ní tektonické změny, turbulence, které měly dopad doslova na celou planetu, ekonomiku, politiku, naše uvažování. Tímto se lidstvo neotřesitelně uvelebilo na vrcholu potravního řetězce a stalo se prvním tvorem schopným tvořit a ničit na planetární úrovni. Nyní se ocitáme na začátku čtvrté tektonické revoluce: digitální.

Pokud se nám podaří stvořit umělou inteligenci, která žije v digitálním světě, panuje dost silná obava, že o tuto pozici na vrcholu potravního řetězce přijdeme. A kdyby toto vyvolání neovladatelného digitálního démona (jak se obávají taková jména jako Hawking, Musk, Kurzweil) bylo pravděpodobné jen z několika procent - řekněme z třiceti nebo jen pěti procent - a nám hrozila záhuba vlastním stvořením, jak tomu zabránit? Kde je vypínač na internet? Jak zastavit lidskou zvídavost?

V každé touze je strach

Pokrok. Šíleně po něm toužíme, jsme z něj nadšení, čímž se lišíme od jiných ras, pracujeme na něm 40 hodin týdně, upínáme k němu veškeré své naděje a důvody. Když však my lidé o budoucnosti a pokroku natočíme film, je to horor. Dodnes vlastně sám nevím, zda jsem velikým nadšencem do nových technologií, nebo zda se jich spíše bojím. Uzavírám si to tím, že přece obecně je v každé touze příto­men element strachu - a zároveň je v každém strachu malý element touhy.

Tato kniha vychází jako úkaz, svědectví naší doby, našich nadějí z extrapolace současnosti i strachů a obav z toho samého. Pokrok je dvojsečný meč. A zatím to vypadá, že je to na nás lidech, jak si jej ukováme. Třeba počítače a mobilní komunikace - pamatujete si na ten počáteční slib, pro který jsme si je všichni kupovali? Aby nám ušetřily čas. Odpověď na otázku, zda se to povedlo, nebo ne, zda máme času víc než před dvaceti lety, nebo zda věta „nemám čas" je častější - není triviální a úsudek nechám na čtenáři. Každopádně žijeme v překotné době - to je nejlépe vidět na hračkách našich dětí. Celé generace dětí - až do několika posledních - si hrály víceméně se stejnými hračkami. Dřevěné, plátěné či hliněné reprezentace světa kolem nich. Dnešní hračky dětí by přitom dospělým minulé generace byly zcela nepochopitelné. Během jedné generace se svět dětí změnil k nepoznání - natož pak svět dospělých.

Před deseti lety byl svět celkem předvídatelný - psal se rok 2006 a sice jsme si zažili šok z 11. září, ale bylo ještě dávno před globální finanční krizí, dávno před řeckým kvazibankrotem, dávno před Ukrajinou a běženeckou vlnou, dávno před Brexitem. Překreslují se základní koordináty světa. Kdo by před dvaceti lety tušil, jak rychle se z Číny stane fenomén? A na pozadí všech těchto změn probíhá ještě důležitější revoluce, která nám jako revoluce nepřipadá jen díky tomu, že je relativně pomalá a že s ní nejsou - zatím - větší problémy. Revoluce digitální.

Tento sborník výrazných osobností z mnoha oborů se snaží odpovědět na nemožnou, ale nutnou otázku: jak to tady bude s námi vypadat za dvacet let. Od budoucnosti jídla přes budoucnost architektury či víry po psychologii nebo hudbu - čtenáři se do rukou dostává odvážná publikace, jejíž autoři jsou připraveni se za dvacet let veřejně ztrapnit. Předvídat takto dlouhou budoucnost znamená pustit fantazii na špacír takovým způsobem, že se z toho člověku zatočí hlava. Každý z přispěvatelů se ovšem digitální a technologické změny dotkne.

Social science fiction

Náš strach z budoucna vykreslují naše filmy a knihy. Všechny jsou v jistém smyslu mrazivými dystopiemi, kde je člověk většinou v jednom nebo jiném směru postaven proti stroji {R.U.R., Vesmírná odyssea 2001, Blade Runner, Terminátor, Ghost in the Shell, Matrix, ale i novější Já, robot, Ex Machina, Ona, Transcendence atd.). Zde je možná také na místě si všimnout, že Star Wars je snad jedinou ságou z této kategorie, která tímto dualismem člověk vs. robot netrpí. Není zde ani fascinace roboty, ani z nich nejde strach, což je vzácná výjimka v jinak celkem antirobotickém žánru.

A tak žijeme v době, kdy se z filmů (dělaných pro zábavu) stávají proroctví. Takový dobrovolný Matrix spolu s rebelujícími skupinami, které se nás budou z digitálního snění snažit probudit, je zcela představitelný, když vez­mete v potaz nástup virtuální reality (nebo spíše reálné virtuality). Film Ona (ve kterém se hlavní hrdina zamiluje do umělé inteligence ve svém mobilu) je de facto zcela představitelný, stejně jako Transcendence (přestěhování duše do neuronové sítě počítače), i když neurologové říkají, že ještě nějaký pátek potrvá, než něco takového bude možné. Nicméně je představitelné, že by se na internetu časem „dalo žít". Je představitelné, že časem bude mít člověk místo očí kamery (rozmístěné po celém světě), místo fantazie augmentovanou realitu (bojovat s draky v lese nebude vyžadovat fantazii, ale VR brýle, které nám realitu podle potřeby dotvoří), místo paměti RAM, místo uší mikrofony, místo úst globální štěbetání na Twitteru. Jistě, člověk bude mít své původní oči a biologické uši, ale bude nám to asi tak platné jako dnes neobutá noha. Nebo nahé tělo. Nebo zuby bez zásahů zubaře a staré oči bez brýlí.

Podobně to ještě dávno před zrodem celého internetu popsal sociolog Marshall McLuhan - každá augmentace našich původních vlastností zároveň znamená oslabení těch původních. Automobily nám augmentují nohy, což neznamená, že o své biologické nohy přijdeme, ale již nám nebudou stačit. Bez automobilu se dnes člověk cítí nemobilní, jakoby bez nohou. Bez mobilního aparátu (zkuste ho někdy nechat na den doma) zase budeme mít rychle pocit, že jsme mimo, že nemáme kontakt se světem, neslyšíme a nemůžeme mluvit. Najednou se naše „božiště", naše sféra vlivu, smrskne z celého světa a znalostí celého světa na naše bezprostřední okolí a ani o milimetr dál. Zajímavý pocit.

Digitální technologie nás spojují, ale zároveň také oddalují (podobně jako peníze). Díky technologickému pokroku a digitálními kolapsu prostoru si můžeme udr­žovat družinu stovek či tisícovek přátel - ale kolika jste za poslední rok napsali dopis, který měl více než stránku (a poslali třeba e-mailem)? Jsme přítomni celému světu, celý svět je přítomen nám - ale my jsme nepřítomni na večeři s přáteli. Jsme myslí a pozorností někde jinde. Lidstvo dlouho hledalo červí díry - které nás přenesou z jednoho vzdáleného místa na jiné - v hlubinách vesmíru. Přitom každý z nás nosí takovou digitální červí díru v kapse - náš mobilní telefon, černá vstupní brána do časoprostorově zkolabovaného světa-nesvěta digitálního internetu, se stává naším „nejbližším bližním". Již možná dnes je dost dobře možné, že jste se svým mobilním druhem strávil více času než s živým člověkem - cestujeme s nimi, uléháme s nimi, chodíme s nimi na záchod, do hospody, do školy, do práce. Neustále se jich dotýkáme (člověk má skoro pocit, jako by nám - v jinak stále bezdotykovějším a bezkontaktnějším světě - „vysávaly" dotyky). Naše těžiště, těžiště naší duše se pomalu stěhuje pryč z tohoto materiálního světa. Koneckonců kdo taky kdy tvrdil, že je biologická forma života tou nejvyšší možnou, že?

Globální nomádi

Ale to je od nás jistě dál než dvacet let. Mezitím se budou -pomalou rychlostí - měnit jiné věci. Všimli jste si, že internet je takový zajímavý experiment ve spontaneitě? Internet nikdo nevlastní (i když různé firmy se jej snaží ekonomicky sklízet, jako Google), státy a národy zde hrají naprosto nevýraznou roli, nejsou zde daně, skoro žádná pravidla. Je to svět ničím neomezené fantazie. Internet funguje na zvláštním ekonomickém modelu, který je srozumitelný nám, ale asi bychom jej marně vysvětlovali generacím před námi. Přístup na internet má dnes skoro každý - chudý či bohatý. Nejbohatší člověk na světě nebude mít o moc lepší smartphone než student bakalářského cyklu. Stejně tak se smývají rozdíly - oblíbená hračka desetiletého kluka (smartphone) bude stejná jako nejdůležitější „pracovní nástroj" (smartphone) drtivé většiny špičkových manažerů či vědců. Na internetu, který vzniká spontánně, si lidé pomáhají se vším možným (naleznete zde rady téměř na vše a ještě víc) a drtivá většina „služeb internetu" je zadarmo. Veškerou svou oblíbenou hudbu, přednášky, recepty nalez­nete na YouTube - o Wikipedii nemluvě. S mým „přítelem" na Facebooku z Číny mohu mít mnohem více společných zálib a otázek než s mým „biologickým" sousedem, který sice má stejnou národnost, jazyk, zvyky jako já, ale tím to končí. Možná takováto uskupení ideologicky spřízněných osob budou v budoucnu důležitější než národní státy. Není moc důvodů, proč by naše ideologická preference měla být diktována geografickou proximitou. Takto nějak mohou dost dobře vypadat negeografické „národy" budoucnosti.

Nebo se to také může všechno pěkně pokazit. Každopádně nás v drtivé většině oborů čekají celkem tektonické změny. Nicméně tato kniha vám jistě pomůže udělat si na věci budoucí vlastní názor. A pro toho, kdo se na vývoj dívá s nedůvěrou - aspoň zde naleznete povzbu­zení užít si náš svět přesně tak, jak je. Protože dlouho už takový nebude.

Tomáš Sedláček

2036 – Jak budeme žít za 20 let?

65. pole 2016

Zobraziť diskusiu (0)