Pokud jde o kulturu, jsou metody dnešního režimu zdánlivě odlišné. Knihy si může psát, kdo chce a o čem chce. Avšak je to proto, že Putinův režim správně pochopil, že v dnešní době jde o knihy mnohem méně než v časech Radiščevových i Solženicynových. Že dnes jde mnohem víc o masová média, o rychlé zprávy a o vizualitu. A tam, v úsilí ovládnout veřejný prostor, je Putinův režim stejně nekompromisní, jako byl režim carský i sovětský. Spisovatelé se obvykle nechávají žít – zato jsou čas od času „záhadně“ vražděni novináři. Nakladatelé knih se obvykle nechávají žít – zato jsou různými způsoby kontrolována či vůbec potírána svobodná rádia, o televizích nemluvě. O minulosti se v kultuře smí mluvit relativně svobodně – ale o přítomnosti ne.

V tomto kontextu je třeba vidět také fenomén Pussy Riot. Skupina, vzniklá roku 2011, uspořádala ve svých pestrobarevných kuklách několik politických happeningů, ale nejvíc se proslavila kratičkým protiputinovským koncertem v Chrámu Krista Spasitele, který vzápětí přerušila chrámová ochranka. Samotný Chrám Krista Spasitele, gigantická stavba na břehu řeky Moskvy, nebyl místem náhodným, nýbrž jedním z ústředních vizuálních symbolů vnější a v mnohém problematické obnovy „svaté Rusi“. Nebyl totiž žádnou středověkou památkou, nýbrž jen historizujícím romanticko-restauračním projektem 19. století (vysvěcen byl roku 1882). Roku 1931 byl za jedné z ateistických kampaní za Džugašviliho-Stalina vyhozen do povětří a po pádu komunistického režimu obnoven k roku 2000. Téhož roku 2000 se v něm konala kanonizace posledního cara Mikuláše II. a jeho rodiny, událost tedy krajně kontroverzní. Mikuláš a jeho žena byli sice zavražděni bolševiky, ale přitom to byli také oni, kdo svou totální neschopností a svými katastrofálními chybami (slepá důvěra v Rasputina!) spolupřivedli Rusko na pokraj katastrofy a tak nechtíce spolupřipravovali i onen bolševický puč. Carskou rodinu již předtím, roku 1981, kanonizovala v exilu restaurační Ruská pravoslavná církev v zahraničí, na znamení odporu proti komunistickému režimu. Nyní byli kanonizováni jakožto „strastotěrpcy“ (s odkazem na stejnou kategorii svatých kyjevských knížat Borise a Gleba, Obraz IV) na znamení celonárodního konsensu ve jménu jednotné mocenské imperiální linie, do níž patří stejně režimy carské jako bolševické a jako režim Putinův.

V tomto chrámu a v době Putinova potlačování pokojných demonstrací tedy skupina Pussy Riot zazpívala tuto „punkovou modlitbu“:

„Bohorodičko, Panno,
vyžeň Putina,
Putina vyžeň,
Černá róba, zlaté nárameníky.
Farníci se všichni plazí, aby se klaněli.
Přelud svobody na nebesích.
Gay pride poslán v okovech na Sibiř.
Hlava KGB, jejich hlavní svatý,
vede demonstranty do vězení s eskortou.
Aby nejsvatějšího neurazily,
ženy musí rodit a milovat.
Do prdele, do prdele, do prdele.
Bohorodičko, Panno,
staň se feministkou.
Církevní chvála prohnilým lídrům,
kříž nesoucí procesí z černých limuzín.
Do školy za tebou přichází kazatel,
utíkej na hodinu a dones mu peníze!
Patriarcha Gunďaj věří v Putina,
lepší by bylo, kdyby ten čubčí syn
věřil v Boha.
Opasek Panny Marie masové
protesty nenahradí,
na demonstracích je Bohorodička s námi.“

Okamžité zatčení a následné odsouzení Pussy Riot spojilo veřejnost světovou, ale rozděluje veřejnost domácí. Ve světě se pořádaly koncerty na jejich podporu. Na večeřích evropských velvyslanců s ruskými metropolity se o nich vedly vášnivé diskuse. Skupiny aktivistů pokračovaly v jejich misi a roznášely dál po širé Rusi „punkovou modlitbu“: „Panno Bohorodičko, vyžeň Putina!“ Někteří ji recitují před mariánskými ­ikonami polohlasem, jakoby sami pro sebe, jiní ji občas vykřiknou nahlas – ale pak počítají s tím, že je policie sebere tak, jako předtím sebrala Pussy Riot.

O co v kauze Pussy Riot jde: Určitě ne o souhlas či nesouhlas s jejich hudebním stylem. Určitě ani ne o to, že by se měly podobné „punkové modlitby“ v kuklách stát pravidelnou součástí pravoslavných bohoslužeb. Jde o zápas o veřejný prostor, o legitimitu politického protestu formou (jistě že poněkud extrémní) kulturní akce, o výklad hlubšího smyslu konkrétních skutků a protiskutků. Příznivci Pussy Riot staví svůj skutek do kontextu demokratického hnutí, jež, nemajíc k dispozici prostředky „standardní“, musí volit nestandardní. Jejich odpůrci v čele s patriarchou Kirillem Gunďajevem přezdívaným „Gunďaj“ staví tentýž skutek do kontextu ryze kriminálních útoků na pravoslavné chrámy, k nimž skutečně tu i tam po Rusku dochází – a podařilo se jim pod tímto heslem zorganizovat masovou demonstraci prostých věřících „na obranu pravoslaví“.

Jde však i o hlubší kulturní kontext celé kontroverze. Akce Pussy Riot totiž navazuje na pravoslavnou tradici „bláznovství pro Krista“ čili jurodivosti (Obraz VII). „Stará“ jurodivost byla dávno absorbována do systému „kanonické“ církevní zbožnosti, redukována na vnější znaky a takto zbavena své původní provokativnosti. Místo ní se ale v nové době vynořila jurodivost nová, „nekanonická“, méně napojená na církevní prostředí, plnící však starou funkci posvátné provokace, morálního varování v groteskní formě. Barevné kukly Pussy Riot jsou dnes tím, čím bývaly řetězy Vasilije Blaženého.

Vystoupení Pussy Riot i mnohé další kulturní i politické akce dnešního Ruska nutkavě připomínají ještě jeden fenomén staroruské náboženské kultury: Onu touhu po mučednictví, kult snášení bolesti, záměrné vyvolávání situací vedoucích k fatálním důsledkům, ba občas přímé přivolávání násilné smrti. Při pohledu na minikoncert Pussy Riot, ukončený zatčením; při pohledu na hlasitou modlitbu jejich příznivců, ukončenou přesně tak; při pohledu na aktivisty, kteří schválně chodí na Rudé náměstí s bílými protiputinovskými stužkami; při pohledu na celou tuto kulturu bleskových akcí, u nichž se předem počítá s policejním násilím a případným soudním stíháním, nelze nevzpomenout zvláště na ruské staroobřadce 17. století (Obraz X), kteří podobně stanuli bezbranní proti spojené mašinérii státu a církve a kteří se podobně jakoby sami hrnuli do zkázy, ostentativně se křižujíce zakázaným, „protistátním“ a „heretickým“ způsobem, tedy dvěma prsty. A nelze nevzpomenout ani na děkabristy, kteří stáli v prosinci 1825 na Senátním náměstí tak dlouho, až byli pozatýkáni a následně pověšeni či vyhnáni na Sibiř. A nelze nevzpomenout ani na „osm statečných“ ze srpna 1968, kteří se šli s transparenty proti sovětské okupaci Československa postavit na náměstí a z nichž každý zaplatil za každou minutu protestu zhruba jedním rokem vězení.

Mezi motivy jurodivých či staroobřadců na jedné straně a děkabristů, „sedmi statečných“ či dnešních protiputinovských demonstrantů na druhé straně je z hlediska obsahového jistě zásadní rozdíl. Nad prvními, „náboženskými fanatiky“, vrtí západní člověk sekulární éry nechápavě hlavou, kdežto druhým, občanským aktivistům, tleská a příležitostně je podpoří, má-li jak. Cosi trvalého v mentalitě, ve stylu protestování však prochází všemi těmito formami. Cosi, co vyvolává na jedné straně obdiv nad ne­­uvěřitelnou sebeobětovností, jíž Západ odvykl – a na druhé straně bolestné otázky, zda a kdy se v Rusku objeví kromě tohoto tradičního sebeničivého demonstrování také strategické uvažování, jež by umožnilo moc autoritářů jednou skutečně porazit. V každém případě se v Rusku na počátku 21. století odehrává další dějství onoho velmi, velmi starého zápasu mezi dvěma pojetími vlastenectví a svatosti.