Úvod

Mé rodičovství uzavřelo kruh. Mé děti vychovávají své vlastní děti. Často mi lidé říkají, nebo to někde zaslechnu, že od svých rodičů, tet, strýců, kamarádů a
někdy taky od prarodičů dostali už na první pohled ohmatané první vydání knihy Děti za to stojí!. Dnešní mladí rodiče si kladou stejné otázky, jaké jsme si kladli v jejich věku my. Mohou být jinak zabalené, ale obsah je stejný. Jak vychovávat děti k odolnosti, zodpovědnosti a soucitu? Jak se vyhnout tomu, aby se z nich stali jedinci závislí na chvále a odměnách? Jak jim pomoci, aby se naučily starat se o druhé, štědře se dělit a ochotně pomáhat? Jak zabránit tomu, aby utonuly v bezcharakterním světě? Jak je naučit, aby se dokázaly postavit za svá práva, a zároveň respektovaly práva a
potřeby druhých? Jak mají vstát a čelit nespravedlnosti, když se to břemeno už nebude dát déle unést. Kruh uzavřelo i mé psaní. Začala jsem s tím, co je pro dobré
rodičovství podstatné, a jak se vyvíjela má rodina, přicházela i nová témata. Vdalší knize — Parenting Through Crisis (Krizové situace v rodině) — jsem zpracovala velké ztráty, smutek a změny. Pro ty rodiče a
vychovatele, kteří si začali všímat, že šikana se velmi liší od obyčejných a potřebných dětských konfliktů, jsem
napsala knihu The Bully, The Bullied, and The Bystander
(Tyrani, šikanovaní a přihlížející). V ní jsem psala o dětech, které odmítly jednu z popsaných rolí a rozhodly se svědčit, bránit se, postavit se proti násilí a zastat se šikanovaných jedinců. Kniha Just Because It’s Not Wrong Doesn’t Make It Right (Když něco není špatně, ještě neznamená, že je to dobře) následovala po Děti za to stojí!. Podporuji v ní každodenní morální výchovu dětí od batolat po náctileté.
Mezi psaním knih o šikaně a etické výchově jsem začala pracovat ve Rwandě s dětmi osiřelými po genocidě Tutsiů, která tam řádila roku 1994. Genocidu jsem studovala třicet let, ale teprve ve Rwandě mi došlo, jak blízko má k nenávistným činům a genocidě školní šikana (Extraordinary Evil: A Brief History of Genocide...and Why It Matters /Mimořádné zlo: krátká historie genocidy... a proč na tom záleží/). Zásadní podmínky pro genocidu — bezpodmínečné podřízení autoritě, rutinní násilí a odlidštění skupiny obyvatel — se na bitevním poli neobjevily z ničeho nic. Byly živeny
společností roky, ne-li celé generace. A přesto se při každé genocidě najdou lidé, kteří svědčí, brání se a čelí násilí. Projevují mimořádné dobro tváří v tvář mimořádnému zlu. Lidská povaha se dnes neodráží jen v naší společnosti a kultuře, ale také ovlivňuje, jak vychováváme své děti. A je třeba vychovat je tak, aby neubližovaly ani druhým, ani naší planetě. Zároveň je třeba zakládat domovy, školy a komunity, které nás ve výchově dětí podpoří, kterým na druhých záleží. A
jsme zase na začátku: Děti za to stojí!

Moje cesta k rodičovství byla všelijaká, jen ne přímá. Na konci 60. let, když mi bylo sedmnáct, jsem vstoupila ke klariskám, abych se stala jeptiškou, a zároveň jsem začala studovat na univerzitě speciální pedagogiku. Tenkrát jsem vůbec netušila, jak cesta za těmito dvěma cíli o několik let později radikálně ovlivní mé rodičovské (a nyní i prarodičovské) schopnosti. Kurzy speciální pedagogiky, které jsem navštěvovala první rok studia, se
opíraly o behaviorální model. Byly plné odměn a trestů, tabulek, nálepek, hvězdiček, výhrůžek a úplatků. Tento model fungoval na krysách, takže proč by neměl platit i
na děti? Něco se mi na té manipulaci s krysami a dětmi, která spočívala v odměnách, trestech, výhrůžkách a
úplatcích, nezdálo, ale nevěděla jsem, čím bych ji nahradila. A mé nedávné studie tyto pocity nejen posílily, ale i potvrdily. Další rok jsem vstoupila do noviciátu známého jako rok ticha a rozjímání a ponořila se do studia filozofie ateologie. Tehdy jsem se snažila najít odpověď na otázky z mých učitelských kurzů a dlouho jsem nosila v hlavě argumenty velmi podobné těm, které dnes předkládám svým třem puberťákům. A tenkrát to bylo stejně marné jako dnes. V začátcích své učitelské kariéry jsem nebyla ztotožněna pouze s jedním výchovným modelem, a proto jsem se snažila smířit své učitelské metody s různými filozofickými názory. Ale ani to nefungovalo. Věřila jsem, že děti mají svou hodnotu už proto, že jsou, ne proto, že něco vytvořily nebo se chovaly podle mého přání. Neodměňovala jsem je za „správné chování“, ale ani je netrestala či neignorovala za to „nesprávné“. Nechtěla jsem se k nim chovat tak, jak bych si nepřála, aby se někdo choval ke mně. Sama netoužím po tom, aby mi někdo formoval myšlení. Používání technik, jež neohrožovaly důstojnost žáků ani mou vlastní, bylo neslučitelné s technikami odepírání jídla krysám či dětem. Co to všechno mělo společného s latinskými kořeny výuky založenými na autoritě? Mohou se děti stát zodpovědnými, vynalézavými a přizpůsobivými, jsou-li manipulovány, kontrolovány a učeny, co si mají myslet? Vyvine se u nich smysl pro vnitřní disciplínu, pokud musí neustále podléhat vnější kontrole? Budou děti moci dozrát v soucitné dospělé, kterým záleží druhých, umět se podělit a budou rády pomáhat, když je budeme podplácet, zastrašovat a trestat za jejich chyby a
nezdary?
Kniha Děti za to stojí! je mou odpovědí na všechny tyto otázky. Nenabízím sbírku technik, ale spíše ukazuji cestu ke zdravému rodičovskému přístupu. Věřím, že děti mají svou hodnotu. Nemůžeme se k nim chovat tak, jak bychom si nepřáli, aby se někdo choval k nám, ani takovým způsobem, který by ohrožoval jejich důstojnost. Nenabízím vám zde žádné výchovné prostředky, ale možný přístup a vytvoření životních podmínek, které dětem pomáhají vybudovat si vlastní smysl pro sebekázeň, učí je samostatně myslet, zodpovídat za své činy a postavit se za sebe i za druhé proti nespravedlnosti. S manželem, třemi dospělými dětmi a teď ještě se třemi úžasnými vnuky se ze mne samozřejmě žádná jeptiška nestala. Nejsem ani perfektní rodič. Uprostřed pokusů a omylů při výchově dvou dcer a jednoho syna jsem svým dětem často připomínala, jaké mají štěstí, že jejich rodiče nejsou perfektní. Anna mi na to často říkala: „Ty máš takové štěstí! Tvoje děti taky nejsou perfektní.“ Maria se zase ráda ptala: „Proč se pořád neřídíš tím, co radíš druhým?“ A Joseph se jednou zeptal skupiny učitelů, která právě odcházela z mé přednášky, jestli by nechtěli, aby předvedl, jak je „hodný“ nebo „zlobivý“. Smáli se, já si povzdechla a Joseph s nevinným výrazem ve tváři poznamenal: „Jistě by moc rádi viděli, jak by ses v obou těch případech zachovala.“ Následující stránky jsou o tom, co dělám, co jsem dělala, co bych dělala nebo co bych si byla bývala přála udělat a co si přeji vykonat, až zase budu trávit čas se svými vnuky.

„Zbývají jen náznaky a dohady,
nejdřív náznaky, pak dohady.

Vše ostatní
je modlitba, dodržování řádu, kázeň, myšlení a čin.“

T.S.Eliot, Čtyři kvartety
(překl. Martin Hilský)

Zobraziť diskusiu (0)