Eco-logie
Pár dnů po dokončení knihy Od hlouposti k šílenství ( v originálu název z Dantova citátu Pape Satan Aleppe), slavný italský spisovatel Umberto Eco letos v únoru zemřel. Kniha je další výběrem z jeho sloupků, které od roku 1985 psal pro časopis LˇEspresso. Nejprve jednou za týdne, později jednou za čtrnáct dní. Tento výběr poslední, je z let 2000-2015.
Volnomyšlenkářští katolíci a bigotní laici
Vždy když je řeč o velkých duchovních proměnách, které poznamenaly konec 20. století, okamžitě padne zmínka o krizi ideologií, která je nepopiratelná a která zmátla tradiční rozdíly mezi pravicí a levicí. Je však otázka, zda byl pád Berlínské zdi příčinou tohoto kolapsu nebo jen jedním z jeho důsledků.
Vezměte si vědu: byla propagována jako neutrální ideologie, ideál pokroku společný liberálům i socialistům (rozdíl byl jen v pojetí, jak a v čí prospěch by se s tímto pokrokem mělo zacházet, a příkladem je a byl Komunistický manifest z roku 1848, který pěl obdivnou chválu na kapitalistické výdobytky a nakonec došel zhruba k tomuto závěru: „a totéž teď chceme i my“). Kdo věřil v technologický rozvoj, byl pokrokář, a kdo hlásal návrat k tradici a neposkvrněné původní přírodě, byl reakcionář. Případy „zpětné revoluce“, například luddité, kteří se snažili zničit stroje, jsou jen okrajové epizody. Na jasnou hranici mezi oběma perspektivami neměly zásadní vliv.
Toto rozdělení se začalo viklat v šedesátém osmém, kdy se spolu promísili stalinisté zbláznění do ocele, děti květin, operaisté, kteří si od automatizace slibovali zrušení práce, a prorokové hlásající osvobození od sebe sama prostřednictvím drog dona Juana. Rozpadlo se ve chvíli, kdy se společným praporem krajní levice i krajní pravice stal populismus rozvojových zemí, takže dnes máme co do činění například s antiglobalizačním hnutím, v němž se sešli neoluddisté, radikální environmentalisté, bývalí operaisté, lumpen a charismatické osobnosti, a všichni brojí proti klonování, Big Macům, transgenetice a jaderné energii.
Nemenší proměna se odehrála v protikladu mezi náboženským a laickým světem. Po celá tisíciletí se s náboženským duchem pojila nedůvěra v pokrok, zavrhování světa, nekompromisnost doktríny; laický svět naopak optimisticky přijímal transformaci přírody a pružný výklad etických principů a s nadšením znovuobjevoval „alternativní“ náboženství a mentalitu světů mimo civilizaci.
U věřících jistě nechyběly ani odkazy na „světskou skutečnost“, na dějiny jako cestu k vykoupení (třeba takový Teilhard de Chardin), zatímco se vždy vyskytoval hojný počet laických „apokalyptiků“, Orwellovy a Huxleyovy negativní utopie nebo sci-fi, nastiňující hrůzy budoucnosti, které vládne děsivá vědecká racionalita. Upomínání na hodinu smrti a poslední věci člověka však koneckonců náleželo do náboženského kázání, a oslavné hymny na lokomotivu byly v kompetenci laiků.
Nedávný sjezd tzv. papaboys[1] naopak svědčí o hodině smrti Wojtyłovy přestavby církve: dav mladých lidí, kteří sice akceptují víru, ale jsou – soudě podle jejich odpovědí na dotazy novinářů v těchto dnech – na hony vzdálení fundamentalistickým neurózám, ochotní ke kompromisům v předmanželských vztazích, v antikoncepci, někteří dokonce i v otázcedrog, jako by byli na diskotéce. Laický svět zatím odsuzuje hlukové znečištění a nese se v duchu New Age, který zjevně dokáže sjednotit neorevolucionáře, stoupence monsignora Milinga[2] a Sybarity oddávající se orientálním masážím.
Jsme teprve na začátku, ale máme se nač těšit.
Umberto Eco, text z roku 2000
[1] Papaboy je italský neologismus, ironické označení mládeže, která navštěvuje velká oficiální setkání s papežem. Poprvé se tento termín objevil právě u příležitosti Světového dne mládeže v Římě v jubilejním roce 2000, o němž zde Eco píše.
[2] Emmanuel Milingo (*1930) - bývalý zambijský katolický arcibiskup, který se otevřeně postavil proti celibátu. V roce 2006 byl exkomunikován.
